Tobruk a tak
Právě jsme dorazili z kina a máme za sebou Tobruk. Znáte ten pocit, kdy jste rádi, že máte něco konečně za sebou?
První čtvrtinu jsem trochu klimbal, druhou jsem měl ten pocit už aby to bylo za mnou, třetí jsem se vzpřímil a tu poslední jsem si vychutnával některé opravdu povedené zvukové stopy které Panorama krásně reprodukovala.
Aby bylo jasno, jsem rád, že se čech občas pustí i do něčeho většího. Bohužel mám pak také často pocit, že by český režisér měl raději zůstat u “laskavého českého humoru alá Svěrák”, který se mi sice už také občas trochu zajídá, ale pořád se dá nalézt dost nenáročných pohodovek.
Takže TOBRUK? Samá šeď, bez nápadu, vyumělkované, občas přitažené za vlasy, děj nemá žádný spád a pár akčních scén to nezachrání. Našel bych tam dost světlých okamžiků a i věcí na zamyšlení, ale jako celek mě to moc nevzalo.
Co by na to řekl Nestyda? Nevim, u něj jsem se zasmál, ale dojem to ve mě také nezanechalo..
A tím plynule přecházím k tomu, co ve mě dojem zanechalo. Hodně silný dojem jsem měl PO SVATBĚ. Né svojí ani žádné jiné prožité. Mluvím o nejzajímavějším filmu který jsem za poslední dobu viděl. Dánsko - Švédské drama za roku 2006 člověka doslova pohltí svou syrovostí a vyplivne sežvýkaného ve chvíli, kdy Rolf Lassgard v neuvěřitelném hereckém koncertu brečí na zemi (proč to vám neprozradím, je to důležitá pointa). Výkon hlavního představitele, kterého hraje Mads Mikkelsen (mohli jste ho vidět např. v předposledním Bondovi) je tak místy trochu zastíněn, ale to vůbec nevadí, celek vám utkví dlouho v paměti.
Dobrou noc.