10. 4. 2006, 3:00h 

“Sorry sir, you cannot sleep here anymore,” slyším někde z povzdálí a zároveň mě kdosi chytne pevně za ruku. Škubnu sebou, trhnutím se posadím a ztěžka otevřu víčka, jenž váží snad pět kilo. Mžouravým pohybem se rozhlédnu a registruji moderní halu a nějakého člověka v uniformě. Aha, už vím. Jsem na letišti.

Okej okej, odpovídám, hlavně ať už zmizne a já se zase mohu natáhnout. Jsem však donucen vyslechnout si něco o tom, že předtím to bylo sice ok, ale teď už je tu fakt hodně lidí a nejde to, nehledě na to, že blokuju několik sedaček. V dálce vidím na hodinách 3:30h. Před půl hodinou jsme už měli sedět v letadle. Kdyby jsme si ovšem nevylosovali Travel Service. Už jsem s nima letěl celkem hodněkrát a pokud mě paměť neklame, ještě nikdy to nebylo načas. Ani tentokrát ne. V Praze se to zdrželo jen o hoďku a půl, ale v Athénách se let posunul o 4 hodiny, což je celkem k vzteku, když musíte trávit noc na letišti. Uznejte, moje postel nevypadá opravdu nejpřitažlivěji..

Neochotně se tedy zvedám a jdu najít Romana který se uvelebil u úklidové místnosti. Dobře udělal, tam ho nikdo neobtěžuje a může klidně snít o nesmrtelnosti brouka.

Nechávám ho tam spolu s mým kolem a tiše mizím do McDonald’s kde se uvelebuji na pohodlnou koženkovou lavici a zatímco usínám honí se mi hlavou dnešní zážitky..

9. 4. 2006, 7:00h

Zvonění budíku vycházející z telefonu je neúprosné. Otevřu oči a sleduju ten binec. Co se děje? Únava nás schvátila uprostřed smetiště? ptám se sám sebe ale náhle naskočí i paměťové centrum a už vím. Jóóó, včera vlastně proběhl večírek. Testování řeckého národního nápoje ouzo a piva Mythos. O la la. Raději zmizet. Honem. Parťáka nechávám spát a mizim spolu s mým kolem na konec poloostrova Methana kde jsme strávili noc ve stejnojmeném městě.

 

Skvělý hotel s balkónkem a úžasným výhledem na moře. Ale to už je dávno za mnou. Plánuji si trasu podél pobřeží až do městečka Nikolaos, asi 15 km příjemné projížďky. Cestou sleduji úžasný východ slunce a líbí se mi natolik, že se někde před vesnicí Georgios zastavuji, sedám si na břeh, sleduji moře, za zády monumentální kopce a v ruce čerstvý pomeranč. Žádný zvuk civilizace. Jen já a příroda. Fantastická snídaně.

Ale není čas lelkovat. V 10.40h odjíždí trajekt směr ostrov Egina a je třeba ho stihnout. Šlapu do padálů a brzy jsem na konci světa - vesnička Nikolaos.

Mám ještě dost času a tak se rozhoduji, že to vezmu zpátky přes hory. Někdy mívám vážně pitomý nápady. Hodinu jsem šlapal 5 km, převýšení skoro třičtvrtě kilometru, pravděpodobně poprvé jsem si vyzkoušel nejlehčí převod na kole a byl jsem opravdu hodně rád, že jsem neměl s sebou brašny. Ostatně podívejte se, kde vesnička zůstala (ten malý přístav dole..)

Najednou tedy nemám dost času. A navíc nemám vodu. Skoro navrcholku potkávám naštěstí baču jak žene ovce na pastvu. Dostávám nejen vodu ale i napít kozího mléka. Úžasné, nelituju té námahy. Navíc si vyslechnu motlitbu, mrazí mě v zádech.

Bohužel nemám čas vychutnávat si tento slastný okamžik tak dlouho, jak bych chtěl a tak tentokrát už ve svižném tempu pokračuji z Palea Loutra do Kounoupitsa a dále do Kypheli kde se napojuji na pobřežní cestu a brzy mě vítá Methana spolu s Romanem. Kupujeme lístky na trajekt (něco pod 10 euro tuším) a v 10.40 vyrážíme aby jsem za necelou hodinku vystoupili na ostrově Egina ve stejnojmeném městě.

Egina je už na první pohled hodně turistická, na pobřeží je milion restauraček a hospůdek, obchodů se suvenýry a v ulicích panuje silný provoz. Kupujeme nějaké dárky pro naše nejbližší a dochází k jediné nepříjemné události během naší cesty - Roman si odloží fotoaparát když jde zaplatit náramek a přichází o něj. Jak by asi řekl Ondra, všude žijí lidé, že Nedá se svítít, už ho nenajdeme a tak se loučíme s polovinou našich fotek a Roman též s několika tisícovkami.

Zbytek času do odjezdu trajektu směr Athény lelkujeme u pobřeží. Sluníčko paří, venku je 29 stupňů a tak probíhá i koupel v moři. Lidem vyhráváme Hustýho Wimpyho a podobný šlágry a je nám dobře. Zajímavé velikonoční pondělí. Takhle si ho necháme oba líbit. Škoda jen, že to už dnes končí..

Nastal čas opustit Eginu. Kupujeme další lístek (opět asi 10 euro, kdyby jsme si to však nerozkouskovali tak z Methany do Athen to vyšlo asi o 5 e levněji) a tradá do Athen. Tady dochází k menšímu sporu kdy já nesouhlasím že pojedeme na letiště tak brzo (letět to má až ve 3h ráno a je teprve 17h) a chci se někde normálně najíst, kdežto Roman rozhodně trvá na tom, že po rušných Athénách nebude rozhodně jezdit na kole a vlastně už ho nic jiného nezajímá, jen aby jsme nepropásli ten let. Nakonec kapituluji a dávám si s ním večeři na nejrušnější křižovatce v Athénách (alespoň mi to tak přišlo) - přímo v přístavu. Společnost nám kromě jídla dělá asi milion řeckých taxikářů kteří jezdí ve žlutých octaviích. Ještě že to u nás není taky tak, to by ta moje už vůbec nevynikla

Po vydatném jídle nastává peripetie s názvem “jak se dostat na letiště”. Volba padá na metro. Kupujeme lístek za 10euro s nápisem AIRPORT a nasedáme na zelenou linku. Čeká nás jen jeden přestup na modrou a jsme tam. Paráda. Jenže… přestup se nevydařil. Cestou do podzemí nás odchytí nějaký hlídač a že prý je zakázáno v metru přepravovat kola. Marně se dohaduji, že máme platné lístky, jediné co bude následovat je setkání se supervizorem této stanice a že prý se uvidí, co pro nás může udělat. Nic. Jen se spojí s člověkem který nám prodal lístky, omluví se za něj a poradí nám, ať se vrátíme na zelenou linku a jedeme až na přestup na vlak a tím se pak na letiště bez problémů dostaneme. Skvělý plán jenže selhává ve chvíli, kdy nás ze zelené linky vyhazuje jiný hlídač s tím, že mu nic není do toho, co nám řekl supervizor metra, protože zelenou linku vlastní jiná společnost, není to metro ale subway a on ho nemá co poslouchat a s kolem tady prostě nasednout nesmíme. Asi už je na mě vidět značné rozhořčení, protože nám poradí, ať vyjedeme úplně nahoru a po svých se dopravíme na předchozí stanici téhož metra (resp. subwaye) a tam se s kolem nasednout dá. No neskutečný. Takže jsme si to dali asi 4x nahoru a dolu po těch jezdících schodech aby jsem nakonec přejeli na předchozí stanici a o pár minut později se ocitli v té samé, odkud nás neustále vyhazovali. Co na to říct

Cestou vidíme i zastávku u olympijského stadionu který míjíme a vypadá to, že to určitě stojí za návštěvu. Takže příště

Na letiště dorazíme někdy po deváté, v klidu si smontujeme kola do krabic, které nikdo neukradl a já volám Janě jestli je odlet stále ve 3h, neboť ho nevidím na informačních tabulích… jistě že neni.. přesouvá se na 6.30… a posléze na 7h.. Inu Travel Servis. Jako vždy špatná zkušenost. A dál už to asi znáte.

Nashledanou ŘECKO! Jistě se nevidíme naposled, pomyslel jsem si při vzletu. A teď už nerušte, jdu se věnovat té letušce která vypadá, že mi rozhodně nese nějakou dobrotu..

Tento článek byl publikován dne 22. 4. 2007 (Neděle) v 12:31 pm v rubrice Řecko na kole 2007 a byl shlédnut 1,134x. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.