V Pekingu je teď něco po osmé ráno a něco přes třicet stupňů. Kudlis s Hadem jeli po 6. hodině ráno na kolo, Macunka spí na gauči metr od prosklené stěny s výhledem na okolní mrakodrapy a ani se moc neroztahuje. Boris je zavřený v pracovně kde testuje rozložený gauč. No a já? Popíjím čínský čaj a jdu trochu pracovat. Ale ještě předtím něco spísnu pro čtenáře tohoto občasníku.

Při odletu z Shanghaie vzniklo několik nepřijemných problémů s odletem. Nejprve nám zrušili let kvůli technickým problémům letadla a přeřadili nás na jiný (o 5 minut dříve), což bylo ještě v pohodě. Pak ale došlo ke sporné situaci, kdy trvali na tom, že Petrovi seberou nohy (rozumněl vozík neboli kárku) a dají mu letištní, což on nechtěl protože se bál, že mu ho nestihnou přepravit. Spor vyeskaloval do zabavení palubních lístků a snahy opět přeložit náš let, tentokrát na pozdější dobu - aby byl čas na dohady. Celkem mě to překvapilo, protože pro lidi se sníženou pohyblivostí tu mají pochopení, o tom ale později samostatně. Drobná buzerace ve stylu “bez letenek vás nepustíme k odbavení, přestože máte už palubní lístky” byla jen hořkou tečkou za vyhrocenou půlhodinkou kterou ani jeden z nás nepochopil. Někdy je jednání ping pongů zarážející a vzdálené našemu myšlení. Pak už následoval jen hektický let okořeněný slušnou dávkou turbulencí jenž stály za zoufalými výkřiky několika číňanek bojíce se o svůj život.. 

Peking. Menší bratříček Shanghaie, ale jen o trochu, je tu asi 15 mil. lidí. Mrakodrapy nejsou tak velkolepé, nebo možná ano, ale přes smogový opar je není vždycky vidět. To je to co by mi na tomhle místě asi vadilo. Moje další první dojmy jsou, že jsem celkem překvapen z provozu a koncentrace lidí. Představoval jsem si to dost jiné, něco na způsob Indie, ale realita je dost jiná. Jistě, na hlavních tazích jsou kolony aut, ale na “mrakodrapových” sídlištích nikoli a zrovna tak lidí není až tolik. Když jde člověk mezi tím lesem z betonu a skla tak si připadá místy skoro jako v mrtvém městě. Takhle jsem to tady nečekal.

Náš program není nějak nahňácaný a spíše se přizpůsobuje momentální situaci než že by ji tvořil. Tak jsme si první den došli nejprve na luxusní “hot pot” a pak na jednu rozlučkovou párty.

Hot pot je prima způsob stravování. Uprostřed stolu je hořák nad nějž se postaví “hrnec” s přepážkou. Na jedné straně je ostrá (sakra ostrá) omáčka a na druhé obyčejná. Pak si naobjednáte maso, zeleninu, houby atd., přičemž si to hážete do těch omáček, vaříte a konzumujete.

 

Je to velmi chutné a navíc velmi společenské - přesně podle mého gusta. Samozřejmě to pramení hlavně z celkového pojetí místního stravovaní které i bez horkého kotlíku spočívá ve společné konzumaci jídla z mnoha talířků.

Hlavní program na tento den (nebo spíš noc) spočíval v návštěvě české ambasády. Kdysi jsem tu už psal, že mě život zavede občas na velmi nestandardní místa a toto bylo jedno z nich. Důvod společenského setkání tkvěl v tom, že zde končí stážisti jenž posílili ambasádu během českého předcednictví EU a ti uspořádali rozlučkový večírek. Bylo to fakt super. Areál raději popisovat nebudu, předci jen musím ctít jejich soukromí.

Na českých specialitách (guláš, sekanou atd.) si přišlo pochutnat mnoho dalších lidí z okolních ambasád a tak byla společnost neuvěřitelně pestrá (francie, itálie, německo, dánsko, rakousko, slovensko, španělsko, čína, hongkong, anglie atd..). Pilo se točené pivo (byť čínské) a hruškovice, slivovice, becherovka.. Samozřejmě došlo i na [maeho jeena].. Nevím jestli to je nutné zdůrazňovat, ale celou akci zavíral samozřejmě Rumburk a to zhruba kolem osmé ráno. Pravda, pro někoho to bylo příliš dlouhé a tak to musel občas proložit spánkem

Já si to nicméně velmi užil hlavně díky možnosti rozhovoru s netradičními lidmi kdy jsem se dozvěděl hodně zajímavého, některé věci (třeba jak je to vlastně s tím čínským písmem) zpracuji do samostatného článku. Na druhou stranu se oni dozvěděli i něco od nás. Třeba když jsem vedl rozhovor s ambasadorkou o Tibetu, kde vedla dvoustranné rozhovory, tak se najednou Macunka probral a oznámil jí, že “ti tibetani to jsou taky pěkný buzeranti” a zase upadl do komatu.

Na Číně je hezké, že všechno je tu tak trochu větší. Tak třeba když naše ambasáda pořádala takové “dny EU” kdy se mohly prezentovat jednotlivé země (stánky s propagačními materiály, kulinářskými specialitami atd.) tak na tuto akci dorazilo 80 tisíc číňanů! To se mi zdá jako super návštěvnost, ale když si člověk uvědomí kolik lidí má jen toto město tak to pochopí, ale i tak. Celé se to prý velmi povedlo a na závěr zahrál živě Čechomor. Jinak čechů tady moc nežije, s neuvěřitelnou převahou tu vedou němci (tuším kolem 40 tisíc firem, jestli si to dobře pamatuji).

Celé se to zkrátka povedlo a po dlouhých letech jsem si zkusil jaké to je mýt nádobí.

No, jsem docela rád, že mám myčku..

Tak vstávat hoši..

.. jde se domů.

Nebo jde.. jede. Nevím jestli jsem se o tom už zmínil, ale tady se fakt suprově jezdí taxíkem. Podmínkou je, že musíte cíl udat v čínštině (slovem či písmem), jinak nemáte šanci dojet ani na nádraží (angličtina tady fakt moc nefrčí a tak se třeba stane, že i 30 taxikářů za sebou nezná ani základní slovíčka). Ovšem když už se vezete tak to je paráda. Za prvé tu všichni používají bez řečí taxametr a za druhé je to neuvěřitelně levný způsob dopravy. Vlezné je asi 25 Kč v čemž je hned několik kilometrů a každý další pak stojí něco přes 5 kaček. To jsou hlavní důvody proč tu jsou taxiky tak oblíbené.

No a co se dělo včera? Nic extra. Šli jsme se podívat na náměstí nebeského klidu (mohu vás všechny ubezpečit, že tam klid nebyl ani náhodou a to, že byla zrovna sobota asi sehrálo svou roli) a pak do zakázaného města které jsme nakonec neviděli kvůli zavíračce a tak si to ještě asi zopáknem přes týden, to snad nebude takový nával (mimochodem, přesto že píšu “nával” tak je do daleko za mou představou kolik tam mělo být lidí).

Večerní program byl opět mnohem zajímavější. Jeli jsme do nějakého relax centra s horkými prameny. Hrozná pohoda. Prameny, 3 sauny, vířivky, masážní sprchy a lavice atd. Bohužel nemám foťák, takhle to těžko převyprávět. Co na tom bylo super je však ten koncept. Stálo to 150 juanů (něco přes 400 Kč) a v ceně byla i večeře “all you can eat”. Takže jsme strávili necelé 2 hodiny cachtáním a odpočíváním, pak jsme dostali pyžamo (!!!!) a šli o patro víš kde byl bohatě připravený bufet. Takhle bych si prostě představoval neděle doma, úžasný relax..

No pro dnešek toho už je celkem dost, tady se ještě pořád spí, že bych se k nim přidal?

Btw. pro Jirku Martínka který se dotazoval na složení expedice přikládám včerejší fotku pořízenou při sledování “Jáchyme hoď ho do stroje”

Tento článek byl publikován dne 28. 6. 2009 (Neděle) v 3:10 am v rubrice Čína 2009 a byl shlédnut 814x. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.