V rámci týdne “zpíváme s Arménií” přináším další písničku z tamní produkce.

Čas oběda.. Podívejte se na to, jak se vyrábí tradiční arménský chléb lavaš.

Je tu pondělí a děti jdou do školy. Třídu dětí jsme v Arménii potkali i o víkendu. A hezky nám zazpívali..

Při toulkách Arménií jsem našel místo, které léčí duši.

Zobrazit celý článek →

Když vás někdo pozve na oslavu narozenin tak se sluší odvděčit se. Třeba zahráním na kytaru

Všechno má svůj konec a nejinak je tomu nyní. Už sedím doma a spisuji poslední dny v Arménii.

Zobrazit celý článek →

Pomalu otevírám oči a uvědomuji si, že mě nestudi podlaha, nemrzne nos a dech se nemění v páru. Je to neklamna známka dvou věci – že jsme včera opustili vysoko položenou oblast Sevanu a že spím v posteli. Stalo se to asi takhle.

Noc zrovna prevzala vládu nad dnem a my se vymotali z města Abovyan (mimochodem, po té době v horách veliká změna, všude lidí, živo, obchody, hudba..). Podařilo se mi ‘ulovit’ nějakou nezabezpečenou WiFi (to je způsob jak dostavám tyto články z mobilu na web) a stáhnout si i mapu oblasti a poprvé jsme jeli podle ní. Vedla nás hlavní silnicí, připomínající spíše vyschle koryto řeky, které bylo na návštěvě nějaké války ve chvíli, kdy se bombardovalo.. jirka na mě volal „ty vole, zahoď tu krabičku“ když brabcak spatřil opuštěný krámek, že kterého vyzarovalo teplo a světlo.. nakoupíme si něco k večeri.. si plánujeme.. ale netrvá ani půl minuty a už nás oslovuje starší pan.. a vy odkuda? No že z čechie. A co potřebujeme? No že nic, jen si jdeme koupit něco k jídlu. No tak to že ne, ať jdeme k němu domů na večeři. A ať tam rovnou spíme..

Skvelej padesátník který žil 7 let v Německu a jeho rodina o 5 lidech nám připraví večeři o 3 chodech, víno, vodku.. nechají nás vykoupat v teplé vodě a my zjišťujeme, že už jsme zase jak lidi.. pak následují otázky jako „jak silnou perinu preferujete, aby jste se cítili v noci pohodlně“ a než se nadejeme tak jsme uvelebeni v jejich ložnici, zatímco oni spí na gaucich v obýváku.. nechapeme nic na světě..

Cesta z lázní měla být v pohodě a z kopce. Není většího teseni než na sjezd po pekelnem výjezdu. To si ovšem musíte vybrat tu samou cestu..

No, peklo. Vedlejska po sutrech, nošení kola přes balvany, proti vítr, teda vichr, déšť, kosa.

Pak se ale štěstí obrátilo. Slunce, výborný stop do sedla v 2500 m a naprosto fantastický přejezd po náhorní planině s blížící se bouří v zádech. Všude kolem jen pastviny a zasněžené vrcholky hor. Asi nej co jsem tu zatím viděl..

Pak padak k jezeru Sevan, neboli jejich místnímu moři. A už jen příběhy s místními, v obchodech vás zvou na jídlo, pití.. krásný rozhovor o historii Arménie, ale i Čech, Ruska atd.

V noci celkem kosa, takže nocleh v hotelu..

Na závěr historku která se stala právě teď. Nejdřív nám nějaká paní vnutila hrozně moc jablek jako dárek. Pak jsme si koupili něco k snídani, ale před kramem byl stín tak jsme si sedli před jiný. Za chvilku vyšel typek a že odkud jsme. A co pro nás může udělat. A my že nic. Za chvíli se vrátil, ať si to jdeme sníst k němu do krámu a nesedime venku. Odmítáme. Pak vylezl a donesl nám stolek. A od té doby neustále chodí a ptá se co by pro nás mohl udělat. Nabízí vodu, toalety.. takhle to tu chodí.

Mimochodem, česko tu každý zná a mají nás moc rádi jako národ. Proč to netušíme..

Cestou z Tatevu jsem dostal asi uzeh. Cloveku nedochází, že se pohybuje ve výšce 1300 – 2000 mnm, sluníčko je tu velice zrádné.

Počasí v Armenii je během podzimu pořád velice příjemné. Přes den je stále jasná obloha a slunce příjemně hřeje a vůbec si neuvedomujeme okolní teplotu, která kolísá mezi 15 – 25 stupni, podle nadmořské výšky. Dojde nám to až v noci, kdy občas ve spacáku klepeme kosu při pěti stupnich – tak jako během úterní noci, kterou jsme strávili na zahradě nějakého hotelu, typek byl kdysi v Brně a tak nás tam ochotně nechal rozbalit tábor.

Takže já trpěl zimnici celou noc, ač zabalen ve všem co máme my tři s sebou. Ve středu ráno, po vydatné a ukrutně drahé snídani, jsme vyrazili směr lázně nacházející se ve městě Dzhermuk s tím, že dáme odpočinek. Nejen já, ale i zbytek výpravy se cítil slab. Kombinace časového posunu, alkoholu, fyzické námahy a nadmořské výšky se zkrátka projevila.

Cesta měřila jen 30 km, ale dorazili jsme za víc jak 4 hodiny a z toho 3 hodiny jsme neustále šlapali do mega kopce. Takovou slabost jsem už dlouho necítil. Nic nebolelo, ale tělo nemohlo. Nejlehčí převod a nekonecne dlouho slapete..

Na druhou stranu si člověk může vychutnat ty nádherné pohledy. Arménie je sice šíleně kopcovita, ale ty úchvatné pohledy za tu drinu stojí. V úterý jsme sjížděli z prusmyku ve 2500 m dolů kanonem, byl zrovna uplnek.. bez světel, jen měsíc ozaroval krajinu a všude kolem masivní skály a nepředstavitelné obrazy. Nepopsatelne nádherné.

Dzhermuk je o ničem. Smutné zjištění po takové námaze. Polorozpadla sanatoria ve tvaru komunistických paneláku, venkovní koupání v teplých pramenech nikde.. situaci trochu zachraňuje krásný kaňon, který město rozděluje na dvě poloviny. Každopádně mizime, čeká nás dlouhý sjezd a pak směr Sevan, což asi po svých nedáme. Příště povypravim o dalších možnostech přepravy v Armenii, zejména o nakladacich

Ráno se člověk vzbudí v sadu a po posnidani čerstvě natrhaneho vína vyrazí směr Tatev. Nekonečný kopec před sedlem vzdává a sazí na dva náklaďáky, jejichž řidiči, popijejic vodku, spolu závodí a zatáčky jezdí smykem. Štěstí přeje a tak auta nevybuchnou i přes časté opravy plynového vedení (v Armenii se většinou jezdí právě na plyn) s cigaretou v ústech. Cíl je na dosah. Obrovská lanovka se klene nad dvěmi udolimi a majestátne hory, pokryté na vrcholcich sněhem, berou dech.

Malá vesnicka má jen jednu restauraci s domácí pekarnou, kde je každému ochotně předvedeno, jak místní placata specialita vzniká. Po skvělém kebabu následuje otázka ohledně noclehu a okamžitě přichází nabídka volne místnosti v domě.

Voní tu chléb, víno a ve vzduchu je cítit pohoda, v našich krajích nevídaná. Tohle je zkrátka Arménie. Národ, jenž byl tak dlouho v útlaku až se rozhodl, že světu ukáže lepší způsob jak se k sobě chovat.

V Armenii člověk na kole moc kiláků nenajede. Není šance, protože lidi vás šlapat nenechají.

Původně jsem nechtěl psát z mobilu, co se dělo a tak. Že si to jako zapamatuju. Ale po dvou dnech to nedávám. Musím psát hned. O tom, jak nám při každé zastávce nabizeji nocleh. Jak nás zdarma hostí. Jak bezvladneho Jirku naložili do Volhy a plukovník mu osobně otevřel dveře v řeznictví, kde jsme zdarma spali. O snídani, která byla u prodavače potravin doma, stala 130 Kč a obsahovala flašku vina, 3 piva, 10 vajíček, klobasy, šunku, vodu, kafe, rajčata a další zeleninu. O oslavě narozenin, kam nás spontánně pozval oslavenec a servirovali nám vybrané armenske pochoutky mnoho hodin. O rybarich, kteří nám zdarma dělali kafe, dolili vodu do bidonu a nechali Jirku koupat se sumecky. O ridici, který nás ochotně nabral u hranic a Azerbajdzanem a svezl nás přes ty nejhorší kopce.. nekonecne mnoho zážitků za dva dny od nekonecne mnoho fantastických lidi. Arménie mě šokuje. Každým okamžikem. Je to jiné než v jiných pohostinnych zemích protože tady jste doslova nuceni k jejímu užívání. Je to příjemné, krasne, lidské. Úžasný pocit z toho, že druzba v ryzí podobě na této planetě pořád existuje. Hlavně ve stínu petitisicoveho Araratu.

Jak to jen říct. Kombinace 3 flasek vina a flašky vodky v Crystal Lounge a flašky Becherovky na palubě způsobila drobné potíže jako ztracené pasy, peněženky atd. Za neuvěřitelného úsilí se nám nakonec podařilo překročit hranice, což nebylo snadné vzhledem k výše uvedeným okolnostem a tomu, že vízum lze zaplatit jen v jejich měně, přičemž v dosahu není žádné ATM. No.. vše dobře dopadlo, sedíme u vychodu, kola s námi a také 4 promile. Co teď?