Cestopis Kuba, díl třetí

Ono se to řekne.. půjčíme si auto.. na Kubě.. zní to jednoduše. Už jsme se o to pokoušeli ve Varaderuia v Havaně a ani jednou jsme nebyli spokojeni. Vyjde to tentokrát?

5. 3. 2009 

Bereme si taxika a za pár babek jedeme k hotelu Americana. Těžko říct proč je tak slavný, každopádně jsou po celém městě směrovky navádějící k němu – tam také nacházíme 2 půjčovny aut a jednu motorkářskou. Naše bolavá záda nesouhlasí s představou, že pojedeme na motorkách s bágly na zádech a tak padá rozhodnutí na auto. Já si chci půjčit Hummera nejmíň trojku, ale náčelník je konzervativní a trvá na Hyundai Atos jehož kvality si prověřil před časem v Řecku. Skřípeme zuby když musíme zacvakat 60 CUC za den, ale nedá se svítit. Sbohem (nebo spíš dočasně pa pa) Santiago, upalujeme na západ.

Asi za 5 min. jsme doupalovali. Došel asfalt. Cestovní rychlost klesá pod 40 km/h. Alespoň si můžeme vychutnávat hory po pravé straně a nádherné moře po levé. Cestou po pobřeží potkáváme asi tak 300 koz a ovcí, sem tam krávu, občas bůvol a někdy, dokonce, i člověka, případně více člověků vezoucích se v dobytčáku. Začínáme pronikat do pravé Kuby. Míjíme „města“ jako Chivirico, Uvero.. což jsou vlastě jen taková seskupení několika (kupodivu celkem slušně vyhlížejících) domků. Cesta se táhne, rádio nefunguje a sluníčko je únavné. Poledne je dávno pryč a tak se rozhodujeme zastavit na nějaké jídlo. Restaurace v nedohlednu, snad jen jakási „refrescovačka“, což je místo, kam si mládež chodí popít džus. Náčelník však několika vhodně položenými dotazy brzy vypátrá restauraci, která se maskuje tím, že není nijak označena. To budeš čumět, říká mi a má pravdu. Místnost je vybavena silně moderními a hi-tech skleněnými stoly a obsluha se skládá ze 3 usměvavých kubánek. Co si dáte? Máme kuře. Máte nějaký jídelák? Máme kuře. Tak si dáme kuře.. a pivo.. odtušíme. Jídlo je servírováno bleskem (hotovky? tady kde projede 1 turista za x dní a mezitím jen pár místních na buvolech a koních?) a co víc, je vynikající. Poprvé pijeme pivo maybee.. že by jen možná? … už mě teoreticky nemělo nic překvapit ale spletl jsem se.. při placení paní div neznala a fakt nechtěla CUC… chtěla to jejich kubánské peso.. ale my jej neměli a tak se nakonec spokojila s pesy konvertibilními, vzhledem k tomu, že dostala dýško… celá ta sranda (2x oběd a 2x pivo) byla za 50 Kč!! Aj jaj jaj, tak to jsou trochu jiné cenové relace než se nám snaží vnutit Fidel v turistických zónách!

Po obědě si kupujeme v dalším stánku za pár kaček další pivko a jdeme hledat pláž, což netrvalo dlouho. Je to zvláštní koupat se v neuvěřitelně nádherném karibiku úplně sám. Krásná pláž a dva nudisti v moři. Co mě překvapilo byly ryby, sice trochu slabší ale předci jen odvar korálových krásek. Barvy jen hýřili a nás se zmocnil pocit štěstí.

Naše nezřízené skotačení bylo narušeno příchodem jakéhosi chlapce, jenž právě nelegálně (jak jsme zjistili později, na Kubě je rybolov nelegální) ulovil krásné ryby. Nabízel nám je k výměně za cokoli, jenže co s takovou rybou? Chvilku jsme si pohrávali s myšlenkou že je vemem a utáboříme se. Jenže grilovaná ryba bez koření není nic moc a koření jaksi nebylo součástí našeho (ani kubánského) inventáře. Tak s díky odmítáme.

O něco později se objevuje další skupinka mládežníků jenž nemají žádné zaměstnání. Jsou za jejich udivené pohledy odměněni balónky. Takové věci si beru vždy sebou, neboť to často dokáže rozzářit nejeden obličej. Balónek je jeden nafouknutý a druhý prázdný. Po chvilkovém skotačení začíná skupina řešit logickou úlohu - jak z toho splasklého udělat to veliké co létá ve vzduchu? Náčelník říká, že to je učení za pomocí řešení nějakého problému. Né nadarmo je v domovské zemi učitelem.

Zbytek cesty nám přinese krásnou podívanou na nejvyšší vrcholek Kuby jenž má nějakých 1974m. Je to zajímavé dívat se nahoru ale neméně zajímavé to je i dole. Cesta je každou chvilku propadlá do moře a tak se jezdí po nepříliš bezpečně vypadajícím útesu, nebo roklinou která slouží jako objížďka (kupř. když se jim propadl most). Na tenhle kšeft to chtělo brokovnici.

Legrační jsou tunely které měli právě cestu odvést od moře, protože předci jen je to divné když se brodíte mořem. S velkou slávou to asi tenkrát začlo, takže lze vidět vjezd a výjezd… do skály… když už se kutalo tak max. pár metrů a pak asi padl komunismus v Evropě a tím ustal tok peněz na Kubu.

Cestou z Pilónu do Manzanilla vidíme, že životní úroveň stoupá – všude je třtina.. případně vidíme banánové plantáže. Úrodná oblast s sebou nese i vyšší životní úroveň. Ale to už jsme v Manzanillu, stmívá se a ukazuje se, že najít ubytování nebude moc snadné, protože toto není zrovna turistické město a casy zde skoro nejsou. Je jich asi tak 5 a volno mají až v té páté, pořádně daleko od města, ale zase je to po delší době velmi luxusní ubytování s teplou vodou, telkou, vlastní zahradou.. Po vyčerpávající večeři (každý asi tak kilo loupaných krevet) se mažeme Aloe (tak jako každý večer) a jdeme spát. Asi 300 km ujetých ve značně polních podmínkách nás dost vyčerpalo.. Usínáme v klidu, nikdo z nás netuší, že druhý den nás zatkne armáda..