Cestopis Kuba, díl šestý

Dobrodružství na Kubě se nám chýlí ke konci, ale nebojte, budou další 🙂 Tak si pojďte počíst posledních pár odstavců.

Už nám mnoho dnů nezbývá a tak jsme rádi, že ze Santiaga letíme. Ale až odpoledne a tak se rozhodneme jet se podívat na pláž. Na motorce. Je docela drahá čiže bude jen jedna a výlet se redukuje na tu nejbližší pláž. No chudák padina se zapotila a náčelník za mnou taky, ale vytáhli jsme to až na 60 🙂

Pláž není nic moc, ale poležení v písku u moře je určitě lepší než otrava na letišti a tak nám ten čas příjemně utekl. Ale to by nebyli Volveráni aby se to obešlo bez komplikací. Mluvím teď o cestě zpět. Jedeme si takhle kolem Punto De Control, plyn naplno a náčelník na mě řve „NEZASTAVUJ!“ tak to prolítnu asi padesátkou a vidim jak na nás poliš zběsile mává. „Průser za rychlost“ říkám si, ale jak by mohl vědět kolik jsme jeli? Tak se bez obav obracíme do protisměru a jedeme k němu. Bere doklady a mizí od budky. Engliš nula. Když se vrátí tak se nám snaží něco vysvětlit a přes gesta s hrůzou zjišťujeme, že jsme udělali přestupek. ALE JAKÝ!!!!!! NAPAŘIL NÁM 30 DOLARU POKUTU ZA TO, ZE JSME POSLECHLI JEHO POKYN A VRÁTILI SE ZPĚT, PRIČEMŽ JSME PŘEJELI BÍLOU ČÁRU (ASI JEDINOU NA KUBĚ), COŽ JE PŘESTUPEK. No to jsme zírali!!! Pokuta za uposlechnutí pokynu policajta!!! Samozřejmě jsem mu odmítl cokoli podepsat, vrátil nám doklady a jelo se.

Další kolo dohadování nás čekalo při vracení motorky. Oni to maj totiž chytře vymyšlený. Policajti neumějí kváknout a tak se s nikým nejsou schopni dohodnout, takže prostě pokutu vepíšou do kopie kontraktu a dohadovat se s vámi musí půjčovka (kde většinou někdo anglicky mluví). Chytré, že? Nicméně ani tohle na nás neplatilo. Náčelník chtěl volat na ambasádu, já na policii ale ženská byla docela v pohodě, když pochopila že z nás nic nevypadne tak řekla, že jestli jsme nic nepodepsali tak to snad bude v pohodě, že tam napíše „platbu odmítli“ a víc se o to starat nebude. Pro jistotu jsem se rozhodl nechat si 30 baků v kapse, kdyby to po mě chtěli třeba na letišti (ne že bych věřil tomu, že jejich výpočetní systém je něčeho tak rychlého schopen).

Na letiště nás hodil nějaký místní chlapík za pětku a k našemu zklamání se letělo normálním letadlem, takže dobrodružství začalo až v Havaně. S individualistama se nepočítá, takže veřejné busy nuly a jen taxi za dvacku, s čimž jsme zase nepočítali my. Skoro se nám podařilo nacpat se k nějakým jiným turistům, ale holanďan nějak nebyl smířen s tím, že jeho batoh musí jet na střeše auta a tak si to nakonec rozmyslel a my vyrazili pěšky stopovat. Chtěli jsme jen rychle do centra a jit spat, protože druhy den se jelo do Pinal Del Rio. Člověk míní a Kuba mění. Rychlý sled událostí nás přes několik nabídek na spaní na jednolůžkových pokojích v bordelech zavál do celkem pěkného vykřičeného domu, kde se neprováděla ani registrace, jen keš. Ještě teď vidím ty červené lampičky a cítím pach levné kolínské, ale když je jeden utahanej tak vezme za vděk vším.

Po probuzení proběhl konečně stop do města, tušim za 5 babek (lepší jak 20) a ještě nás vykopli přímo na autobusáku kde jsme si koupili lístek do Pinal de Rio a jelo se. Opět se ale ukázalo, že né vždy se dojede tam, kam se koupí lístek. Tentokrát jsme se snažili dokonce vystoupit, ale řidič nás na poslední chvíli zase zatlačil zpět a nekompromisně nám sdělil, že pojedeme až do Vinales, což jsme vzali prostě jako fakt a jeli jsme.

Vinales je nadhery kus zeme. Jednak se v teto oblasti pestuje svetoznamy kubansky tabak, druhak jsou kolem nadherne prirodni scenerie ala Krabi v Thajsku a do tretice je tam velmi levne ubytovani, protože je obrovský přetlak nabídky před poptávkou (prý kvůli krizi o 50% menší návštěvnost.. chudáci majité cas particulares).

Paradne jsme si to tam uzili, konecne jsme si pujcili kazdy svoji motorku a co slo jsme si projeli. Pri vraceni jsme potkali Amika (k memu prekvapeni), vypadlo z nej, ze musel letet do Dominikanske a pak az sem a kdyby se to nekdo v USA dozvedel tak dostane pokutu 20000 USD za nerespektovani embarga. Slusnej strelec 🙂

Trochu nam v hlave lezela cesta zpet. Autobus byl totiz plny a tak jsme chteli jet stopem, protoze jsme proste nemeli uz 150 dolaru na taxika az do Varadera na letiste. Mnohem vic to ovsem lezelo v hlave pani domaci, ktera chudak byla tak vyprdla z toho ze neodletime ze v noci zbehala pulku mesta a nakonec nam sdelila neco ve smyslu, ze rano mame jit na ten plny autobus. Coz jsme take udelali. A jeli jsme! Protlacila nas na prvni mista cekaci listiny a diky tomu jsme vlastne dneska doma 🙂

V Havane jsme meli dost casu a tak jsme ho venovali smlouvani s typkama kteri nas chteli hodit na letiste do Varadera (autobus samozrejme nic) a nakonec jsme ukecali celkem dobrou cenu. Odmenou nam navic byla opet adrenalinova jizda kdy ridic byl jak na trni aby nas nezastavila kontrola.

A to je vsechno? Kdepak 🙂

Odjezd se blizi, my se valime pod palmou u odletove haly, chytame posledni slunce a najednou ma nacelnik telefon. Vola mu ZENSKA Z CESKE AMBASADY NA KUBE jestli jsme v poradku a propustili nas z toho zajeti. Nacelnik to totiz napsal bratrovi a ten hned zburcoval pul Kuby 🙂

Prijemna tecka za neuveritelne intenzivnim dobrodruzstvim, ktere trvalo kupodivu jen tyden, ale zazitku bylo jak za mesic. Diky nacelniku za super spolecnost, diky Kubo za krasne dny a diky vam za cteni!

PS. Fotky budou pozdeji, ted uz musim mazat na autobus, letim na Filipiny.

This entry was posted in Kuba 2009. Bookmark the permalink.

One Response to Cestopis Kuba, díl šestý

  1. Paul James says:

    Potřebujete úvěr? pokud ano Úvěr poskytne info.Name: množství: Doba trvání: země: telepone:
    email: [email protected]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.