Bájná Baracoa, ještě bájnější Guantánamo a návrat do Santiaga de Cuba. To nás čeká v dnešním vyprávění. A pojedeme po super dálnici!
7. 3. 2009
Po naprosto nehorázné snídani (kterou jsme tentokrát opravdu nezvládli sníst a tak zbylo ještě na slušnou sváču) vyrážíme podél pobřeží na východ – směr Baracoa. Cesta je víc než příšerná a průměrná rychlost padá tak na 15 km /h. Na druhou stranu nám to dává dostatek možností vychutnat si zdejší krajinu která je vskutku úžasná. Začíná to tedy až za Mayarí ale stojí to za to. Všude prales, neuvěřitelně moc zeleně. Je krásně, hrozné vedro a krása přírody doslova bije do očí. A když už jsme u Mayarí – kubánci tam mají „super moderní“ továrnu na nikl (Kuba je 4. největším vývozcem niklu na světě). Aby bylo jasno: kdysi jim to tam někdo postavil a od té doby holt nejsou peníze na údržbu, takže to sice jede, ale tak nějak.. no hrůza, jak na Marsu, všechno červené, dokonce tam teče červená řeka rovnou do moře kde se krásné karibské moře vlní v krvavé zátoce. Všude samozřejmě zákaz focení aby jim náhodou imperialista nevyfoukl jejich moderní technologie.
O cestě není moc co psát, více řeknou až fotky, protože tentokrát to byla hlavně vizuální podívaná. A tak šokovaní krásou (a unavení cesou) dorážíme do Baracoy, nejstaršího kubánského města (založeno 1512). Jsme pevně rozhodnuti jen projet, jelikož už zbývají 2 hodiny do tmy a máme před sebou ještě přes 300 km a jak je známo, jezdit po tmě na Kubě je celkem drsná zkouška pro nejednoho řidiče. Naše rozhodnutí je však rychle nahlodáno, Baracoa doslova pulzuje životem, nádherné ubytování s výhledem na moře je nám nabízeno za hubičku.. Sice později litujeme, ale nezůstaneme.
Dostat se na Guantánamo se nám nepodařilo. Celý prostor je aktivně střežen, ale oblast je celkem dobře vidět. No bohužel vám nemůžu zprostředkovat žádný další zážitek, neboť ta brána fakt nebyla průchozí. A tak jediným zážitkem zůstává vymotání se z centra Guantánama. Oni mají vůbec zajímavé značení. Hned po vjezdu do města vidíte třeba ceduli „SANTIAGO DE CUBA“. Paráda, říkáte si. Až do první křižovatky. Nula. Už žádné další cedule v celém městě.
Zase nás staví policista. Něco nám sáhodlouze vysvětluje ve španělštině. Super práce pro náčelníkovu fantazii. A tak tu máme varianty „jeli jsme moc rychle“, „jeli jsme moc pomalu v rychlém pruhu“ atd. atd. Po čase nám dochází, že tady asi půjde o něco jiného. Snažil se nám vysvětlit, že dálnice, která je v mapě staré 10 let zakreslená jako hotová jaksi hotová není. Nejprve je pravý pruh sem tam proložen trsem trávy. Později si připadám jak na sportovním letišti. To už je samozřejmě tma. Přejíždíme do levého pruhu – ten se zdá být v lepší kondici – a pokračujeme ještě tak 2 km po asfaltu, který volně přechází do štěrkovky. Super dálnice. Po dalších pár km, uprostřed tankodromu, váháme co dál. Dojíždí nás jiné auto s turisty a nějaký pán nás dobrou angličtinou přesvědčuje, že to je úplně v pohodě a razí kupředu. Necháme si říct a pomalu se šouráme taky, samozřejmě jen do doby, než v dálce vidíme jak se auto obrací.
Najít cestu z té dálnice nebylo moc snadné. Značení samozřejmě žádné, takže končíme třeba na nějakém dvoře mezi těžkou technikou. Nakonec se to ale samozřejmě podařilo a nás čeká cesta po „okrsce“. Neuvěřitelný adrenalinový zážitek je umocněn obrovským požárem podél silnice (to víte, náčelník..). Do Santiaga dorazíme něco před devátou hodinou. Celkem snadno nalézáme ubytování (které je sice o trochu horší než minule, ale zase dražší) a jdeme do ulic – je sobota a město žije. Mám hlad a restaurace jsou tady celkem problém a tak se řadím do fronty na něco. To něco je (jak zjišťuji když jsem na dohled) pizza. Čtvrtka asi za pětikačku. Chci koupit 8 čtvrtek ale to nemůžu, dostávám jen 4 a to mám být šťastný. Jsem. Není to nic moc a tak si jdeme spravit chuť mojitem. I náčelník rezignoval na pivo a podlehl vábení máty. Když nás kolem půlnoci vyčutnou tak se stavujeme ještě na místní „dydžině“. Venkovní posezení je příjemné a my zjišťujeme, že to je všude na světě vlastně stejné. Mladí pásci s chlastem a cigárem, holky našňořené, sem tam někdo kdo přebral. K poslední skupince se nechceme přidat tak šustíme něco po druhé do hajan. Zítra nás zase budou stavět poliši a dostaneme nejneuvěřitelnější pokutu. To ještě ale nevíme a tak spokojeně usínáme. Dobrou.
